Záhady podle Sarah Thomasové

„Pokud je jen jediné proroctví opravdu pravdivé, znamená to, že budoucnost je dána?
Že ji tedy můžeme poznat?“

- Sarah Thomasová (Záhady českých proroctví)

Souvisel věštecký sen Karla Hynka Máchy s jeho smrtí? Můžeme dokonce říci, že ji způsobil?

Existují vážné indicie, že jediný známý prorocký sen Karla Hynka Máchy, až detailně vyplněný, souvisel s jeho předčasnou a nečekanou smrtí.

Básníka měla zabít cholera nebo salmonelóza, ale nikdo kromě něj se nenakazil, ačkoli pandemie cholery devastovaly celé kontinenty.

Mohla být pravda úplně jiná? Ale kde ji hledat?

Na Housce?

Měl Karel Hynek Mácha prorocké sny, jež se vyplnily? A co ho vlastně zabilo?

Nezabilo ho snad právě to, co mu přivodilo jeho podivný, horečnatý sen, v němž popisoval podivnou budoucnost? My už víme, že ji popisoval kupodivu velice trefně.

Hrad Houska

Hrad Houska, kam jedné letní noci dorazil, má mezi milovníky záhad velice špatnou pověst. Anebo naopak velice dobrou, jak se to vezme.

Žádná žena nemůže být opravdu dobrým dělostřelcem, napsal známý francouzský advokát Jules Verne ve svém dílku Zmatek nad zmatek. A tak, protože tomu prostě nerozumím, musím převzít pár obecně známých a dostupných informací o hradu Houska a jeho obranyschopnosti. Či spíše obrany neschopnosti.

Záhadou se zdá už jeho samotná existence.

Stojí totiž na místě, jež nemá ze strategického hlediska prakticky žádný význam, zcela mimo obvyklé cesty a obchodní stezky. Nepříliš smysluplné umístění však ještě není nic proti pojetí hradu coby pevnosti. Tady prý teprve zůstává rozum stát.

Zdroj vody totiž leží mimo hrad, stejně jako hospodářské budovy, což činilo jeho obranu prakticky nemožnou. Oblehateli by prostě stačilo počkat, až obležení dostanou pořádnou žízeň. Hrad se ostatně už na první pohled ze všeho nejvíc podobá věznici, jako kdyby jeho účelem bylo spíš zabránit někomu nebo něčemu dostat se ven, nežli naopak.

Podle pověstí byla zdejší kaple, proslavená poněkud záhadnými malbami podivných, nelidských bytostí a stojící uprostřed hradu, postavena proto, aby ucpala díru do pekel.

Podle jiných proto, aby ucpala studnu, jejíž voda měnila lidské bytosti v ohavné nestvůry.

Podle některých nelidské bytosti zobrazené v hradní kapli na hradě Houska prostě představují odporné pekelné zrůdy. Jiní však usuzují, že by mohlo jít i o mutace způsobené radioaktivní horninou nebo radioaktivní vodou, původně snad právě ze studně, jež byla právě proto zasypána.

Už jen na okraj připomínám světlejší moment z trochu nedávnější historie hradu: koncem roku 1974 zde potají nahrála svou nejstarší nahrávku undergroundová skupina Plastic People of Universe.

Mladý právnický absolvent křestním jménem Ignác, který nastoupil v září 1836 jako koncipient k litoměřickému justiciárovi (tedy úředníkovi s civilní soudní pravomocí) Josefu Durasovi (moc si toho neužil, protože už 6. listopadu téhož roku zemřel), proslul jako básník, i když až poměrně dlouho po své smrti.

Za oslavu lásky, jež z autora překvapivě udělala patrona zamilovaných, jeho dílo Máj zřejmě začali označovat ti, kdo si přečetli jen oněch pár známých úvodních veršů o pozdním večeru prvního máje, jenž byl a je lásky časem.

Jinak je totiž Máj spíše ponurým dílem přetékajícím depresí:

• Bez konce ticho - žádný hlas -
• bez konce místo - noc i čas -
• to smrtelný je mysle sen,
• toť, co se nic nazývá,

praví se v něm například. Podobně chmurných veršů je v Máji plno.

Ignác Mácha, který nahradil své nepříliš české jméno po vzoru obrozenců podstatně vlastenečtějším Karel Hynek, svůj depresivní a pesimistický Máj dopsal v pošmourném pokojíku na Karlově náměstí a musel investovat celých 44 zlatých, aby si ho sám vlastním nákladem vydal. Rozhodně se nezdálo, že by to byla zvlášť dobrá investice.

Tehdejší kritika totiž Máj považovala za "škváru, jež z vymřelé sopky mezi květiny padla" (časopis Česká včela 1836). Podle Karla Jaromíra Erbena byl autor Máje blázen stižený hlubokou duševní chorobou. Josef Kajetán Tyl považoval Máchovy básnické obraty za nečeské až protičeské, bortící ušlechtilé snahy o obrození českého jazyka a podle Františka Ladislava Čelakovského se chladný květen 1836 (kdy díky ranním mrazíkům pomrzly okurky, ovoce i vinná réva) mstil za to, co o něm Mácha ve své ošklivé básni napsal.

Ilustrace z knihy Zmatek nad zmatek

Kromě lásky a psaní Karel Hynek vášnivě miloval i cestování, zejména po divokých končinách a romantických zříceninách. Jeho seznam navštívených hradů čítal skoro devadesát položek.

Řadu hradů (mimo jiné například Bezděz, Kokořín, Housku, Kost či Trosky) navštívil se svým spolužákem Eduardem Hindlem (1811-1891). Některé z nich i opakovaně, jednou s Hindlem, jednou bez něj. Což platí právě i o hradu Houska.

Milý Eduarde, napsal totiž Mácha 10. srpna 1836 z jednoho takového osamělého výletu, nazítří na silnici litoměřické mne přepadla nevýslovná touha, že když se dám vpravo, přes lesy a hory, za pár mílí doputuji k Housce a Bezdězu.

Můžeme upřesnit, že šlo zhruba o šest mil.

Dovoluji si skromně vsunout, že se básník přesto odhodlal k opravdu pěknému výšlapu, protože česká míle měla 7530 metrů (vídeňská dokonce 7586 metrů). Z Litoměřic na Housku je to totiž skoro přesně padesát kilometrů.

Celý text dopisu si můžete velice snadno vyhledat (stačí zadat klíčová slova jako Mácha, dopis, Hindl, a možná pro jistotu ještě doplnit Houska). My z něj budeme pro stručnost citovat jen některé pasáže.

Karel Hynek pokračoval v dopise tím, že na zříceninu hradu Houska dorazil asi až ve dvě v noci (vzhledem ke vzdálenosti ani není divu), a protože byla opravdu jasná měsíční noc, napadlo ho vlézt do jakési díry na nádvoří. Zapálil proto suchou borovou větev, jež se tam povalovala a přešel od záměru k činu.

Potom, co mu jeho provizorní pochodeň v temné díře, kam vlezl, zhasla, však Karel Hynek buď omdlel nebo usnul, a když se probral, nebo si myslel, že se probral, čekalo ho podivné překvapení.

Připadal si jako v pekle, protože v povětří čpěla "síra, prach a čoud," takže jen stěží mohl dýchat. Všude kolem panoval děsivý hluk, dunění a ryčení. Vzdálená doupata svítila spoustou nadpřirozených žlutých sinavých světel.

Bytosti lidské namnoze šaškovskou veteší oděné, chvátaly v zástupech co vichřicí hnány, "štvaly je Dantovy ďábelsky chechtající měchy s očima ohnivýma - vsávaly a polykaly ty nešťastníky," čehož si však ve valícím se davu nikdo nevšímal, stejně jako si nikdo nevšímal ani Máchy samotného.

Až když narazil na blonďatou dívčinu ("zářivá co anděl, ve zlatých vlasech černou čelenku, obepínající tvář," nezapřel v sobě Mácha ani v dopise básníka) v šedé elfí říze, zoufale se jí ptal, zda se snad neocitl v pekle. Nejdřív taky nereagovala, takže měl obavu, že mu nerozumí, ale potom, co si sundala onu čelenku, mu odpověděla kupodivu česky. Mluvila rychleji, než byl zvyklý, a s podivným přízvukem: "To si myslí mnohý."

"Jestli toto není peklo, kde tedy jsem? táži se vyjeven," píše dál v tentokrát zřejmě nezamýšleném rýmu básník, a dívka mu prozradila, že je přece v Praze.

"Který jest letopočet?" vyzvídal překvapený poeta dál. Dívka si poklepala prstem na čelo ("zakroužila si prstem po čele," zmírnil to Mácha krásným eufemismem) a pronesla: "Dva tisíce šest."

Většina záhadologů má za to, že Mácha popisoval kloubové autobusy ("štvaly je Dantovy ďábelsky chechtající měchy s očima ohnivýma - vsávaly a polykaly ty nešťastníky," čehož si ve valícím se davu nikdo nevšímal), svítící okna sídlišť (doupata svítila nadpřirozeným žlutým, sinavým světlem) a hluk a nevalné ovzduší, v němž musíme žít. Dívka v elfí róbě si musela sundat čelenku, aby Máchu vůbec slyšela: podle mnohých tedy šlo nejspíš o nějaká sluchátka. Co by elfky měly nosit, nevíme, takže elfí róbu nemůžeme srovnat s módou roku 2006. K té se však ještě za pár řádků dostaneme.

Jak by ale Karel Hynek Mácha mohl předpovídat znečištěné ovzduší a permanentní hluk dnešní doby?

Ilustrace z knihy Zmatek nad zmatek

Vynález parního stroje, obvykle připisovaný Jamesi Wattovi, pochází sice už z roku 1765 (Ivan Ivanovič Polzunov jej prý vynalezl ještě o tři roky dřív, ale protože mu tekl naprasklý kotel, se svým vynálezem se neprosadil). Jenže i za Máchových časů po prvních evropských kolejích z Lince do Českých Budějovic pořád ještě jezdila koněspřežka, jež logicky nijak zvlášť nedýmá, a první lokomotivy vyrazily na české tratě až jedenáct let po jeho předčasné smrti. Pravá průmyslová revoluce s dusivým kouřem, prachem a hlukem se tedy dostavila přece jen o dost později. V Máchových časech ještě dřímala v lůně budoucnosti.

Z čeho mohl Mácha usuzovat, že budeme uspěchanější, než jeho současníci, že davy v roce 2006 budou pro něj nepochopitelně chvátat jako by je štvala vichřice, a že budeme dokonce mluvit rychleji, než lidé pomalých časů počátku 19. století? Všimli jste si, o kolik rychleji drmolí moderátoři, například rozhlasoví, než ještě před deseti lety?

Podle některých nelidské bytosti zobrazené v hradní kapli na hradě Houska prostě představují odporné pekelné zrůdy. Jiní však usuzují, že by mohlo jít i o mutace způsobené radioaktivní horninou nebo radioaktivní vodou, původně snad ze studně, později právě proto zasypané a zastavěné hradní kaplí (takže dnes není na hradě k dispozici žádný vodní zdroj, což jej činilo z hlediska případného obléhání nesmírně zranitelným, a vlastně ve své podstatě zbytečným).

Jak si jistě vzpomenete, Máchův dopis byl napsán 10. srpna 1836, tedy jen necelé tři měsíce před básníkovou zcela nečekanou a předčasnou smrtí. Byl v Litoměřicích pohřben právě v den své plánované svatby s Eleonorou Šomkovou, které důvěrně říkal Lori (na svém náhrobku má vytesáno: Máchova Lori, ačkoli se později vdala za jiného). Básníkova pohřbu se však onoho 8. listopadu 1836 účastnil z obav z možné nákazy cholerou jen jeho bratr.

Ačkoli se říkalo, že Mácha zemřel na zápal plic, který si uhnal při hašení požáru stodol nedaleko Litoměřic, ve skutečnosti byly příčinou jeho smrti úporné střevní potíže, kruté průjmy a zvracení, takže v podezření byla cholera i salmonelóza (má se za to, že při obětavém hašení se napil splaškové vody, jež se stala zdrojem jeho onemocnění). V německy psaném úmrtním listu jako příčina smrti stojí psáno: Brechdurchfall, což je akutní zánět žaludku a střev, projevující se dávením a průjmy, případně mírnější forma cholery.

Inkubační doba cholery je několik hodin až dní a historie nám připomíná celou řadu pandemií cholery s miliony mrtvých. Salmonelóza je rovněž infekční průjmové onemocnění s inkubační dobou v řádu hodin. Ale nikdo kromě Máchy neonemocněl.

Dovoluji si však připomenout, že příznakem lehké, ale i vážné otravy radiací (100 - 200 Rem v případě lehké otravy, 200 - 300 Rem v případě vážné) je zvracení, průjem, pokles leukocytů snižující imunitu organismu a zvyšující se nebezpečí jakékoli infekce. V případě lehké nemoci z ozáření umírá do měsíce až 10 % zasažených, v případě vážné až 30 % zasažených.

Ať už Karla Hynka Máchu zabilo cokoli, psal v dopise, že se dostal do roku 2006, přesněji psal, že mu to prozradila krásná dívka v šedé elfské říze.

Tak smím?

Letošní móda přeje jednoduchosti, psalo se v roce 2006. A taky se v témže roce 2006 psalo, že letošní móda směřuje k jednoduchosti a purismu a že po radosti z pestrých barev uplynulých dvou sezón se vrací černá, šedá, bílá a jemné pastelové barvy.

Třeba nějaká prostá šedá říza?

Co je vlastně taková říza? Splývavé roucho, většinou dlouhé.

Snadno si ověříte, že šedá byla módní barvou roku 2006: obmyslná a přemýšlivá barva, vyjadřující spojení sex appealu a luxusu. Móda pro rok 2006 diktovala jemné pastelové barvy včetně odstínů šedi s důrazem na klasiku.

Giorgio Armani? Růžová, béžová, šedá, volně splývající modely.

Christian Lacroix? Černá, šedá a zlatá.

Christian Dior? Šedá, černá a hnědá.

Jean Paul Gaultier? Šedá, modrá, zlatá, dlouhé splývavé šaty.

Slavný Valentino? Šedivá, modrá, zlatá.

Kolekce Versaceho salonu (sám Gianni Versace byl zavražděn už v roce 1997)? Šedá, černá a červená, splývavé dlouhé šaty s odhalenýma nohama.

Ať už to bylo s Karlem Hynkem Máchou jakkoli, mohl možná jasnozřivě uhodnout, že v roce 2006 bude svět naplněn smradem a hlukem a že budeme žít i mluvit rychleji, než jeho současníci. Ale že by uhodl, že in bude toho roku právě šedá? Ba dokonce, že nejvíc in bude vlastně šedá říza?

Je otázkou, zda Máchovy vize roku 2006, jež byly možná viděním svítících oken nočního sídliště, přeplněných kloubových autobusů a sluchátek, a dokonce i módy, jež opravdu přišla (šedé splývavé šaty) byly halucinacemi v bdělém stavu, anebo zda snad ztratil vědomí poté, co mu v oné díře na Housce zhasla jeho provizorní sosnová pochodeň. Snad pro nedostatek kyslíku, který ho zbavil ohně i vědomí?

Vždyť i delfská Pýthie, či spíše delfské Pýthie, neboť jich bylo v průběhu staletí mnoho, prorokovaly v omámení parami unikajícími z nejspíše sopečné průrvy v zemi. Pikantním detailem ovšem je, že archeologové v Delfách žádnou takovou puklinu nikdy neobjevili.

Skoro každému se prý občas zdá nějaký ten prorocký sen a každému se občas splní nějaká ta vize. Zda tedy šlo o Máchův sen, možná horečnatý, možná halucinace způsobené mdlobami, nebo o vize v bdělém stavu, se už nedozvíme. Co ho vlastně zabilo, nejspíš už taky ne.

Máchův hrob byl v Litoměřicích, tedy v Sudetech. Po Mnichovu básníka z iniciativy guvernéra Národní banky (Karla Engliše) exhumovali a po zevrubném prozkoumání pohřbili na Vyšehradě. Jenže radiaci u nás tehdy nikdo nezkoumal. Ostatně, nejen u nás.

Nebezpečí skrytá v ionizujícím záření totiž v té době nikdo neznal. I objevitelé rentgenového záření a později radioaktivity na své objevy doplatili smrtí. Wilhelm C. Röntgen zemřel v důsledku vystavení paprskům, jež objevil. Marie Curie Sklodowská zemřela na anémii v důsledku ozáření a první objevitel radioaktivity Henry Becquerel zřejmě dopadl stejně (každopádně zemřel velmi předčasně poté, co bez jakékoli ochrany zkoumal vyzařování uranu).

Pravdou je, že asi každý z nás měl někdy sen, o němž si myslí, že se v nějaké podobě splnil. Sny a předtuchy (tušení) jsou určitě nejrozšířenější kategorií obtížně vysvětlitelných mentálních zážitků.

Obtížně vysvětlitelných, nebo i nevysvětlitelných.

Sny, které se vyplnily, samozřejmě neměl jen Karel Hynek Mácha.

Ve svých slavných dopisech z Kostnice o nich psal dokonce i Mistr Jan Hus. Jaké sny se krutě vyplnily Janu Husovi?